Pod tímto názvem, nebo budete-li chtít pod tímto dvojnázvem vystupuje zejména na okrese Trutnov již více jak 15 let dvojice kytaristů samouků, a to jmenovitě Milan Brzák a Michal Žiga. Asi je nutné lidem neznalým této dvojice objasnit výše uvedený název. ŽIBR je vlastně zkratkou prvních dvou písmen příjmeních uvedených členů. HSK (Hostinské sací komando) je název party lidí, která v minulosti existovala v Hostinném, která již aktivně nepůsobí a jen nostalgicky vzpomíná na minulou činnost. A právě ŽIBR je tedy nedílnou součástí HSK, tedy bývalí členové, kteří zpívali pro pobavení u ohňů a v restauracích zpočátku jen písně převzaté. Tyto pak byly nahrazeny vlastní tvorbou. Pro témata nebylo třeba chodit daleko. Byly to písně o pivu, o vojně, o lásce, o sexu, apod.
Žibr –Hsk , jedná se v podstatě o dva kytaristy, kteří se jmenují Milan Brzák a Michal Žiga . Již někdy od roku 1987 spolu hrají písničky o lásce či sexu , o vojně , o pivu a životě vůbec . Tyto situace popisují svými lehce parodickými texty , které jsou stoprocentně z jejich dílny . Abychom byli upřímní , jen Zvoník se vymiká výše uvedenému hodnocení . Ale všichni známe staré české přísloví že vyjjimka potvrzuje pravidlo . Někdy v polovině 80. let nic nenasvědčovalo tomu , že by tu mělo vzniknout hudební těleso , které by tu vydrželo delší dobu a hlavně , které by aspoň trošku vešlo do povědomí lidí . Že by naše písně dokonce hráli u táborových ohňů a po hospodách , tak o tom se nám ani nezdálo .První , kdo z nás vlastnil kytaru byl Milan , který to tak trochu pochytil od staršího bratra . A on právě začal skládat první písně ještě v pubertě . Michal začal až o několik let později a skládat začal až na vojně . Aspoň v prvopočátku byla naše úloha snadnější , jelikož jsme hráli tehdejší vypalovačky na pařbách a čundrech Hostinského sacího komanda (HSK) . Pak z toho vyplynuly písně o životě , zážitcích ,láskách atd. členů HSK .Postupně začalo písní přibývat.
Naše písně by se nikdy nerozšířili , nebýt šťastného nápadu kamaráda , zvukaře a muzikanta Roberta Rudlofa . Prostě to chtělo udělat desku , ne gramofonovou , protože to tenkrát bylo téměř nemožné . ( Renomovanější muzikanti nemohli vydávat svou muziku ) . Využili jsme toho , že Robert měl aparaturu , mikrofony a vše potřebné . Prví desku jsme nahráli v roce 1987 u něho v pokojíku . Podmínky spartánské , ale chuť veliká. Pak jsme „ vydávali “ každý rok jednu „ desku “ až do jeho tragické smrti v roce 1992 . Dokonce se nám po sametové revoluci povedlo vydat doopravdickou černou desku v nákladu 600 kusů , čímž se splnil náš sen.
Kazety nám tedy umožnily dostat se do povědomí lidí , protože lide si je nahrávali vozili je na vojnu , do škol a do internátů . Takže myšlenka na koncerty vlastně vyvstala sama . Na úplně první si živě pamatuji dodnes . Bylo to ve Vlčicích , myslím že to bylo na nějaké pouti . Byli jsme tam ještě s jednou kapelou a my tam vlastně vystupovali jako jejich hosté . Poslouchalo nás asi dvacet lidí a přesto nervozita byla obrovská . Dokonce došlo i na útěk z podia . Každopádně to byl začátek naší hudební kariéry . Díky známosti s místním podnikatelem jsme začali hrát u něho v Národním domě a tím vlastně i na Porciunkuli . Později jsme se i s ním přesunuli na koupaliště a tam se z toho vlastně stala tradice . Nejprve nás zvučil Robert . Po jeho smrti nás zvučil ten , kdo si nás pozval a nyní nás zvučí Ota Grund .
Po roce 1992 už nebyl nikdo , kdo by nás nahrával a natáčení ustalo . Nám se nějak nechtělo skládat nové písničky a vlastně jsme na několik let jsme zaspali . Naštěstí jsme se probudili a nové písně vlastně skládáme dodneška . A také se objevila jiná možnost , jak a hlavně u koho a na co nahrát naše písničky . Objevili jsme trutnovského muzikanta Tomáše Rypana , který byl ochoten nám ve všem vyjít vstříc . U něho jsme právě nahrávali naše poslední dvě CD . Doufáme , že naše spolupráce bude mít i v budoucnu pokračování.